místo

Před vchodem vostřejší máma s tetováním draka na krku. Cestou na devítku vopět vostřeji posraný ulice vod psů.

dortík

Příjemné to odpoledne u vody, na dece od babičky. Děti si hrají s prázdnou plastovou lahví, já s manželkou uzobáváme dobroty, které připravila už dopoledne před výletem. Malý Jiřík mi ukazuje kotoul, který se zrovna naučil, svítí slunce a ženě to dnes opravdu sluší. I přes jizvu na její tváři. Vždy byla krásná.  

„Hmm, dobré, naučila ses něco nového?“ zpozoroval jsem lahodný kousek neznámého dortu. Byl neodolatelný. Černý piškot prokládaný čokoládou a zdobený vrstvou domácí šlehačky a čerstvými jahodami.

Ticho

„Pustila bych vás… Jestli chcete, … už jsem stejně chtěla jít,“ prázdné oči neopouštějí zašedlé hluboké C. Ukazováčkem opatrně kopíruje hranu klávesy. Z jejího tenkého svetru je stále cítit zápach zakouřeného klubu, na zápěstí září papírový oranžový pásek, který dostala od vyhazovače na důkaz, že osmnáct jí už bylo. Veškerý alkohol z ní dávno vyprchal. Vždy pije jen do půlnoci, aby jí ráno nebylo zle.

Promiň, ale...

Sbalila si hrnek od maminky, titěrná ramínka ze skříně, zaklapla kufr a jemně za sebou zabouchla dveře. „Mám na něco víc. Promiň, ale nejsi výjimečný!“

Dějí se mi věci. Nejsem nemehlo, ani suchar, netrpím nedostatkem sebevědomí ani si tupě neříkám každé ráno před zrcadlem: Máš na to, Jetel, máš! Prostě se kolem mne dějí věci. A vždy tak blízko, že se bohužel stávám jejich součástí.

„Promiň, ale nejsi výjimečný,“ sedm párů vysokých jehlových střevíců zmizelo v igelitce, v rádiu zněl Eric Clapton.