na větrné hůrce

n

Jedním z největších projektů let 2012 a 2013 Českého rozhlasu Olomouc byla desetidílná dramatizace slavného románu Emily Brontëové „Na Větrné hůrce“. Rozhlasovou verzi románu připravila autorská dvojice Petra Ševců a Josef König. Natáčení se ujal režisér Tvůrčí skupiny Olomouc Tomáš Soldán. Kromě Zuzany Slavíkové v roli služky Nelly, která celý příběh vypráví, se v hlavních rolích představili herci Petr Vaněk jako Heathcliff a Tereza Richtrová, která svůj hlas propůjčila Kateřině.

Emily Brontëová:

Na VĚTRNÉ HŮRCE (1/10)

Dialogizovaná četba na pokračování ze slavného románu.

© ČESKÝ ROZHLAS OLOMOUC, SRPEN 2012

Obraz 1 – Hádka v hlavním pokoji na Větrné hůrce

(nevlídné počasí, chumelenice, vítr, bouchání na dveře, z dálky přichází Hareton a pohrdavě křičí)

HARETON:    Co byste rád? Hledáte našeho „pána“? Je vzadu v ovčinci. Jděte okolo, jestli s ním chcete mluvit! Uvnitř je jen „milostpaní“, a ta vám neotevře, kdybyste na ni dělal kravál do večera. No co tu stojíte, jste neslyšel, nikdo vám neotevře. A nebo víte co, pojďte se mnou!

(otevření dveří, průchod do pokoje, kde praská krb)

HARETON:    Sedněte si, on hned přijde.

KATKA:         Pozval vás?

HARETON:    Heathcliff? Proč by ho zval! Ten nikoho nezve. Vždyť skoro s nikým nemluví. Běhá si po vřesovištích za svým přeludem. Nic jiného ho nezajímá. Umí jen rozkazovat a řvát…

(do toho otevření dveří, do místnosti vstupuje Heathcliff)

HEATHCLIFF:     Bohužel vidím, že jste opravdu přišel. Že se vám chce courat po světě v nejhorší chumelenici. Nevíte, že byste mohl zapadnout do slatin? V takovém počasí zabloudí i zdejší lidé, kteří se v bažinách vyznají. Že by se to přehnalo, o tom ani nemůže být řeč. By mě zajímalo, jak se dostanete zpátky na Drozdov. A nemyslete si, že vás někdo z mých lidí doprovodí domů. Nemůžu nikoho postrádat.

HARETON:    Co bude s jídlem?

HEATHCLIFF:     Katko, hni sebou!

(sedají ke stolu, Katka přináší večeři)

HEATHCLIFF: Tak prosím, přisedněte! Počítám, že se s námi budete chtít i najíst. Dej talíř také pro hosta, když už se tedy sám pozval na večeři.

(Kateřina odchází pro talíř)

HEATHCLIFF:     Samotnou ji to ani nenapadne. To mám snachu. Myslí si, že se mi tu bude jen válet. Tady si každý musí na chleba vydělat, z milosti je živit nebudu! Pracovat budeš, já ti to spočítám, že tě tu musím mít do smrti na očích. Slyšelas? Děvko zatracená. Haretone, začíná víc sněžit. Zažeň to ovčí stádo do kolny! Zasype je to, jestli zůstanou do rána venku v ohradě. A nezapomeň je zahradit prknem.

HARETON:    Počká to, až dojím?

HEATHCLIFF:     Řekl jsem zažeň to stádo. Hned!

HARETON:    Ale…

HEATHCLIFF:     Mazej, Haretone! Alespoň že ten spratek není můj syn. Úplně mě z nich zase přešla chuť k jídlu. (zvedá se) Vy, jestli chcete, tak si dojezte jídlo. Já si jdu raději po svých.

KATKA:         A kde tedy bude spát?

HEATHCLIFF:     Leda tak v jedné posteli s Haretonem. My pokoje pro hosty nevedeme.

HARETON:    To ani náhodou, to ho radši vyprovodím k parku.

HEATHCLIFF: Ke všem čertům ho vyprovodíš. A kdo poklidí, co? Nikdo se z Větrné hůrky ani nehne.

KATKA:         (šeptem, soucitně) Lidský život snad stojí za to, aby zvířata pro jednou počkali. Pokud tady nepřespí, někdo s ním jít musí. Jinak se mu něco zlého stane.

HARETON:    Tebe poslouchat nebudu.

KATKA:         Tak ať vás jeho duch straší a Heathcliff ať už nesežene žádného nájemce a Drozdov ať se mu rozpadne v trosky.

HEATHCLIFF: (ironicky, odchází) Buďte zticha. Už vás nemůžu poslouchat. Je mi to jedno. Haretone, jdi poklidit a ty si s ním dělej, co chceš, dobrodějná vílo. Třeba mu nalej sklenku brandy. (práská dveřmi)

KATKA:         Já vás do Drozdova doprovodit nemohu, mě by nepustili ani na konec zahrady. Musíte zůstat do rána. Budete spát nahoře a zítra se rychle vraťte se, kudy jste přišel. Lepší radu vám dát neumím. Pojďte za mnou a buďte potichu. Heathcliff je na pokoj, kde vás uložím, velmi citlivý. Přespat by tam rozhodně nikomu nedovolil. (otevření dveří)

HOST:            (zvukově – zavírá dveře, kroky k posteli, lehá si do postele, usníná, za oknem vítr, třískání okenic – do toho mísící se hlasy ve snu, host spí špatně, vrtí se, skřípá postel)

KATEŘINA:   (zastřeně, tajemně, naříkavě) Pusť mne domů, pusť mne domů. Jsem Kateřina Lintonová, zabloudila jsem v bažinách. Heathcliffe, Heathcliffe, prosím. Miluji tě, nenechávej mě tady. Pusť mě na Větrnou Hůrku. Chci být s tebou.

                       (konec snu – bouchání na dveře, otevření dveří)

HEATHCLIFF:     Co tady děláte. Kdo vás sem zavedl? Vyrazím ho okamžitě z domu. Vezměte si svíčku a jděte si, kam chcete. Já přijdu hned za vámi. Na dvůr ale nechoďte, psi jsou odvázaní. Procházejte se po schodech a na chodbě, jinam nemůžete. No tak jděte. Jen pár minut a jdu taky.

                       (host vychází z pokoje, chodí po chodbě, za zavřenými dveřmi slyší, jak se Heathcliff vrhl na postel, vytrhl okenní hák a přitom propukl v nezadržitelný pláč)

 HEATHCLIFF:    Pojď přece domů! Pojď ke mně. Pojď, Kateřino, pojď. Prosímtě, alespoň jednou se mi ukaž. Kateřino, duše moje drahá, pojď alespoň tentokrát.

Obraz 2 – Drozdov, začátek vyprávění

(hudební předěl)

NELLY:          No vy vypadáte. Co vás to napadlo, toulat se v takovém času po okolí. A ještě takový kus na Větrnou hůrku. Vždyť je to skoro den cesty. Jsem ráda, že jste zpět do Drozdova trefil. Posaďte se tady do křesla, udělala jsem vám teplý čaj.

(nalívá čaj)

NELLY:          Tak, tady máte, pořádně se zahřejte. Vždyť jste zmrzlý až na kost. No, hlavně, že jste v pořádku. Víte, kolik lidí vyrazilo na vřesoviště a už je nikdo nikdy neviděl. Měla jsem strach, když jste nepřišel na noc. Spal jste na Větrné hůrce? Jak se má mladá Katka a co Hareton. Jak se tam všichni mají. A co říkáte pánovi na Větrné hůrce? Raději si s ním nic nezačínejte, to vám radím, Heathcliff má srdce z kamene. Inu mládě z kukaččího hnízda, znám ho od malička.

(podává hrnek, míchání čaje)

NELLY:          Oslaďte si ten čaj medem, to vám dodá sílu. Než jsem přišla sem do Drozdova, na Větrné hůrce jsem byla skoro pořád. To už je ale dávno, byla jsem ještě dítě. V tu dobu tam žili jiní lidé, než ti, které jste včera potkal. Moje matka byla tehdy chůvou u starého pana Earnshowa. Ten měl se svojí ženou dvě děti – Hindleyho a Kateřinu. Já si tam s nimi hrávala. Pomáhala jsem také na statku, chodila jsem nakupovat a dělala ochotně, co mi kdo uložil. Jednoho krásného rána – bylo to v létě, pamatuju se, že zrovna začínaly žně – přišel starý pan Earnshaw ke snídani v cestovním. Oslovil svého synka.

EARNSHAW: Řekni, šohaji, co ti mám přivézt z Liverpoolu. Vyber si, co chceš, ale vyber si něco menšího. Musím jít šedesát mil tam a šedesát mil zpátky. To je pořádný kus cesty.

NELLY:          Hindley si řekl o housle a pak přišla na řadu slečna Kateřina. Nebylo jí tenkrát ani šest, ale jezdila už na všech koních, co jich bylo ve stáji, a tak si přála bič. Na mne starý pán taky nezapomněl, on býval sice dost přísný, ale srdce měl dobré. Slíbil, že mi přinese plnou kapsu jablek a hrušek. Pak obě děti políbil, rozloučil se s námi a šel. Ty tři dny, co byl pryč, se nám zdály nekonečné a Kateřina se každou chvíli ptala, kdy už se vrátí. Paní Ernshawová ho čekala třetí den k večeru a odkládala proto večeři hodinu za hodinou. Ale on nikde, a dětem se už ani nechtělo běhat pořád k brance a vyhlížet ho. Pak se setmělo, matka je posílala do postele, děti ji uprošovaly, aby směly zůstat vzhůru, až konečně, bylo už kolem jedenácté, cvakla tiše klidka a náš pán stál na prahu. Dopadl do nejbližšího křesla, střídavě se smál a hekal – ať ho prý necháme chvíli vydechnout, že je málem po něm a že ho už nikdo na takovou túru nedostane, kdyby mu modré z nebe sliboval. Začal rozvinovat plášť, který nesl v náručí jako ranec.

EARNSHAW:      Pojď se na to podívat, ženo, tohle mi dalo, v životě jsem si větší tíhu nenaložil. Musíš to ale přijmout jako dar od boha – přestože vypadá spíše jako ďáblovo kvítko, jak je černý.

NELLY:          Shlukli jsme se kolem něho, nakukovala jsem slečně Kateřině přes hlavu. Byl to černovlasý, špinavý, otrhaný kluk, který měl už dávno běhat i mluvit. Podle obličeje mohl být dokonce starší než Kateřina. Když ho ale pan Earnshaw postavil na zem, ten tvor na nás jen civěl a donekonečna něco nesrozumitelného blábolil. Já z něho měla strach a paní Earnshawová ho chtěla vyhodit. A jak se do starého pána pustila. On ji to chtěl všechno vysvětlit, ale jednak už padal únavou, jednak mu paní stále skákala do řeči, takže jsem z celého vyprávění pochytila jen tolik, že to dítě sebral někde v Liverpoolu někde na ulici. Choulilo se tam opuštěné, vyhladovělé a nebylo možná z něho dostat kloudné slovo. Vyptával se lidí, čí je. Nikdo nevěděl. Už neměl peníze nazbyt a raději je vzal s sebou. Nakonec paní Ernshawová už nic neříkala a starý pán mi uložil, abych toho otrhánka umyla, převlékla do čistého. Hindley s Kateřinou zatím jen koukali a poslouchali. Když se rozruch utišil, začali otci prohledávat kapsy.              

HINDLEY:      Tati, kde jsou dárky, které jsi nám slíbil?                    

NELLY:          Hindley byl už velký klacek, čtrnáct let, ale rozbrečel se jako malý kluk – z houslí zbyly v kapse jen třísky. Kateřina vyváděla zas jinak – on totiž pan Earnshaw pro samou starost s tím nalezencem její bičík ztratil.

KATEŘINA:   To je kvůli tobě!

NELLY:          Vyplazovala na to nedochůdče jazyk a plivala po něm, až si vysloužila od otce pohlavek. A žádný z nich nechtěl ani slyšet, aby ho vzal k sobě do pokoje.

NELLY:          Pojď, uložím tě.

KATEŘINA:   Ne, já s ním nechci spát.

HINDLEY:      Já taky ne. Nechci s ním být.

NELLY:          No, ani já z toho tenkrát neměla rozum, a tak jsem kluka nechala
na schodišti. Myslela jsem, že třeba do rána nějak zmizí. On ale – snad čirou náhodou, nebo že zaslechl pana Earnshawa uvnitř mluvit – dolezl na práh pánovy ložnice a ten ho tam ráno našel. Hned z toho byl výslech. Přiznala, jsem se, jak to bylo, a starý pán mě poslal domů, že k nim za trest nesmím, protože prý to bylo ode mne zbabělé a nelidské. A tak se dostal na Větrnou hůrku Heathcliff.

(hudební předěl)

NELLY:          Když jsem se tam za pár dní vrátila – s tím vyhnanstvím to samozřejmě nemyslel pan Earnshaw vážně – už mu tak říkali. “Heathcliff” se jmenoval chlapeček, který jim umřel, a tomuhle
přijatému to jméno zůstalo už jako křestní jméno i příjmení zároveň. S Kateřinou byl Heathcliff teď tuze zadobře, ale Hindley ho nemohl vystát – a já taky ne, abych řekla pravdu. Co my dva jsme se ho našidili a naprováděli mu zlých věcí! Já z toho tehdá neměla rozum, jak je to nespravedlivé.  A naše paní, ta se ho nikdy nezastala, když se mu ubližovalo. Bylo to takové zamračené, trpitelské dítě. Asi byl na ústrky zvyklý, protože ani nemrkl a nezaslzel, když ho Hindley zbil, nebo když já jsem ho štípla, zatajil jen dech a rozevřel doširoka oči, jako by si to zavinil náhodou sám.

HINDLEY:      S čím si to hraješ? Toho dřevěného koníka mi vyřezal otec. Je to moje hračka. Vrať mi ho.

KATEŘINA:   Nech mu ji. Ty už jsi stejně na hračky velký.

HINDLEY:      Ty se ho nezastávej. Stejně se mezi nás jen vetřel. Špinavec.

NELLY:          Tohle trpné chování popuzovalo starého Earnshawa tím víc proti vlastnímu synovi, který prý toho “ubohého sirotka” jen
týrá. Na Heathcliffa pan Earnshaw vůbec až moc držel a ve všem mu věřil. Jenže on toho Heathcliff namluvil celkem málo, a když, tak většinou pravdu. To ani s Kateřinou se tak nemazlil jako s ním, ale ta zas byla tak rozpustilá a vzpurná, že ji těžko mohl mít někdo rád. A tak už od samého začátku plodil Heathcliff v rodině
nesvár. Když paní Earnshawová umřela, sotva dva roky potom došlo to už tak daleko, že Hindley viděl ve vlastním otci spíš utlačovatele než přítele a v Heathcliffovi vetřelce, který mu uloupil otcovu lásku i synovská práva. Tak moc si to bral, že se mu stala taková křivda, až se zatvrdil. Mně ho bylo ze začátku líto, ale pak, když, jsem musela zastávat nebožku paní Earnshawovou a jednat jako dospělá, začala, jsem to vidět jinak. To se tenkrát děti roznemohly na spalničky a já je ošetřovala. Kateřina s bratrem mě jenom proháněli, ale Heathcliff si ani nepostěžoval. Ne že by byl tak poddajný, to ne, ale měl takovou sílu všechno mlčky snášet, a proto neobtěžoval. Doktor mě za ošetřování pochválil, a když se Heathcliff konečně vykřesal, povídal, že je to hodně i moje zásluha. Na té chvále jsem si moc zakládala, a že mi k ní Heathcliff dopomohl, to mě ještě víc obměkčilo, takže Hindley nakonec přišel o svého posledního spojence. Ale abych se v Heathcliffovi viděla, to zas ne, a taky mi nešlo na rozum, co pan Earnshaw na něm vlastně má. Kluk byl zarputilý a nikdy, pokud já vím, nedal svému dobrodinci jaksepatří najevo vděčnost za všechnu přízeň. Drzý nebyl, ale choval se zkrátka, jako by se to rozumělo samo sebou. A musel přece vědět, jak na něm starý pán lpí. Co řekl Heathcliff, bylo svaté a platilo v domě jako zákon. Pamatuji se kupříkladu, jak pan Earnshaw koupil na trhu oběma chlapcům párek hříbat. Heathcliff si vzal to hezčí, ale hříbě brzy zchromlo.

HEATHCLIFF: Ty koně si vyměníme, mně se ten můj nezdá. A jestli ne, tak na tebe tátovi povím, žes mi tenhle týden třikrát natloukl, a ukážu mu, jak mám ruku samou modřinu.

HINDLEY:      To ani náhodou. (pohlavky, vypláznutí jazyka)

NELLY:          Heathcliff před ním prchal ven (bylo to ve stáji), ale stál si
přitom na svém.

HEATHCLIFF: Jen sem dej koně, tohle ti nepomůže! Moc se nerozmýšlej, nebo ještě řeknu, jak mě tady pohlavkuješ! Táta ti to vrátí i s úroky!”

HINDLEY:      Táhneš, pacholku, nebo to po tobě hodím!

HEATHCLIFF:     Hoď, a já mu ještě řeknu, jak ses vytahoval, že
mě poženeš z domu, jen co táta umře. A on rovnou vyžene
tebe, vsaď se!

NELLY:          A Hindley hodil po Heathcliffovi těžké závaží od váhy na brambory a seno. Heathcliff to dostal do prsou, skácel se na zem, ale hned se zase zvedl – sotva se držel na nohou, byl bledý jak stěna a lapal po dechu. Nebýt mne, šel v tu chvíli za starým pánem. Nebyl by musel říkat ani slovo, stačilo ukázat se, jak vypadá, a byl by se Hindleymu pomstil dokonale.

 HINDLEY:     Tak si to hříbě vem, cikáne! A zab se na něm. Vem si ho, a udav se, ty špíno! Ober tátu o všecko, ať vidí, jakého hada si tu nasadil! Tu máš. Zkopej ho, rozraz mu palici!

NELLY:          Heathcliff zatím už hříbě odvázal a odváděl si je do
svého stání a Hindley při těch posledních slovech srazil
Heathcliffa hříběti pod kopyta a utekl rychle ze stáje
Ani se neohlédl, zdali se jeho přání vyplnilo. A Heathcliff
vám klidně vstal a dokončil, co si umínil: vyměnil sedlo
a postroje a pak se posadil na otýpku sena, aby se z toho úderu vzpamatoval, než vejde do domu. Já nad tou chladnokrevností žasla. Bez dlouhého přemlouvání si dal říct, abychom všechny jeho modřiny svedli na koně. Teď už mu na výmluvě nezáleželo, jen když dosáhl svého. On si vůbec na ublížení málokdy stěžoval, a tak jsem si říkala, že není ani za mák mstivý. To jsem se ale moc mýlila, však k tomu taky dojdu.FacebookGoogle PlusLinkedInMyspaceTwitterYahoo