první den

p

První den do školy, první den do domova důchodců. Minutová hra pro Český rozhlas o tom, jak může být čas irelevantní.

PRVNÍ DEN

Minutové hry

© ČESKÝ ROZHLAS OLOMOUC, září 2014

Scéna: Ráno – řekněme časově paralelní rozhovor při oblékání a chystání se na opuštění domu – dcera do školky, babička do domova důchodců.

MAMINKA:   Celkem sněží. Vyjedeme raději trochu dřív, ať nemusíme tolik spěchat. Je to první den, tak ať nedorazíme pozdě. Máš všechno?

DÍTĚ:              Mám aktovku, papučky, sešity a pastelky. A vzala jsem si i Apolenku, aby mi nebylo smutno.

MAMINKA:   Neboj, nebude. Udělala jsem ti svačinu. Až budeš mít hlad, tak si ji sněz. Ale ne před polednem, abys obědvala.

BABIČKA:     Děkuji ti. Ale stejně nevím, jestli budu mít hlad. A snad mi tam bude chutnat. Mařenka říkala, že se starají moc hezky, ale ty víš, celý život jsem si vařila sama. A jak je to s tím starým psem a kousky?

MAMINKA:   Ale, prosím tě, jídlo přeci není žádný nový kousek. Jíst přeci musíš. A ne, že budeš všechno nechávat na talíři. Víš, co si vždycky říkáme…

MAMINKA + DÍTĚ: Všechny lžičky do pupíčka, ať je silná má holčička!

DÍTĚ:              (smích) A přijedeš si pro mě, když se mi tam nebude líbit?

MAMINKA:   Ale tak,… už jsme o tom mluvili. Po obědě máš přeci kroužky. Budeš mít malování a pak tělocvik. Určitě se ti nebude chtít domů. A ještě si s vámi promluví pan ředitel a domluvíš se s ním, co by tě bavilo. Budeš se mít dobře, neboj. A už nejsi přece malá.

BABIČKA:     Já vím. Jen když se rozhlédnu kolem, nenapadlo mne, že to přijde tak rychle. A kroužky? To už není pro mě, milá zlatá. I když Mařenka má na keramiku. Když jsem byla ještě dítě, měli jsme hrnčířský kruh. Seděla jsem mámě na klíně a dodnes cítím vůni hlíny…

MAMINKA:   Tak vidíš. To zvládneš. A kdyby něco, mobil máš. Když bude nejhůř, můžeš mi kdykoliv zavolat. O tom jsme se přece bavili včera.

DÍTĚ:              (výchovně) Ale jen o přestávce. Ve škole se přece musí dávat pozor.

MAMINKA:   (úsměv – pobavený, ale se známkou smutku) Tak pojď, už musíme jít, pomůžu ti s kabátem. (pauza) Co se děje?

BABIČKA:     Promiň mi, jen … jen je to zvláštní. Z domova do domova … (usměv) Tak snad máme všechno!

MAMINKA:   Určitě máme.

DÍTĚ:              A když ne, tak mi to přivezeš, že jo, mami?

MAMINKA:   To víš, že jo. Ale bude tam taková zábava a ani si na mě nevzpomeneš. (obětí). Mám tě ráda.

DÍTĚ + B:       Taky tě mám ráda.